Poznámky sbormistra akapelové skupiny Geshem o spirituálech, zpívání, vokálním souboru a jeho zpěvácích

Golden Gate Quartet v Praze

10. prosince 2009 v 17:41 | Marek Šlechta
Koncert Golden Gate Quartet v Praze 22.9.2009
aneb
Jak Clyde Wright brečel a Alena Klaassenová byla šťastná

Golden Gate Quartet měl koncert na Hybernské ulici v divadle Hybenia uprostřed Prahy. Na tom by asi nebylo nic zvláštního. Proč by jedna z nejznámějších (možná úplně nejznámější) a nejlepších (troufněme si říct možná úplně nejlepší) hudebních skupin, která zpívá černošské (ach, promiňte: afroamerické) spirituály neměla mít vystoupení v srdci Evropy (jak říkají cizinci a my si to někdy snažíme uvědomovat, ale stejně to nechápeme, smajlík)?

Zkrátka a dobře: Golden Gate Quartet jsou čtyři chlápkové, co naprosto úžasně zpívají spirituály, nejen proto, že jsou úplně afroameričtí (někdo by řekl: černí), ale ono to vypadá, že tomu, co zpívají, taky úplně věří. A jen tak mimochodem: ten nejstarší z nich (Clyde Wright) už to dělá 60 let. Klobouk dolů.

Byli jsme tam tři ze skupiny Geshem, co jsme dostali volňásky na tento úžasný koncert, který byl součástí rozlučkového turné GGQ, protože končí svou činnost. Proč jsme dostali vstupenky?

Udělali jsme jim reklamu na Spiritual Festu, který se konal jen čtyři dny předem. A právě zmíněný Clyde Wright nám napsal pro diváky i účinkující takové krásné povídání, které jsem všem přečetl, že to bych se moc divil, kdyby někdo z festivalu nepřišel také na jejich koncert. A taky tam měli pěkně narváno. Až jsem si řekl, že doufám, že to vidí paní Karnetová ze Společnosti pro duchovní hudbu, která tento koncert organizovala, protože určitě z toho bude mít radost. Vždyť jsme se shodli, že by bylo fajn, kdyby právě na tento spirituálový koncert v Praze přišlo co nejvíce lidí, aby viděli, jak vypadají opravdové spirituály.

Údajně když se řekne Clyde Wright, tak prý se každému vybaví slovo "legenda", protože už zpívá spirituály moc dobře hodně dlouho. Když tenhle stařík (81 let) říkal něco ze svého života, byly to většinou násobky deseti co do počtu roků. Jako například, že v Československu už měl koncert v padesátých letech. Anebo že už 60 let jezdí po světě a zpívá spirituály. A bylo poznat, že jeho mladí kolegové k němu mají náležitou úctu a že ho mají rádi.

Co mě pozitivně překvapilo, že Golden Gate Quartet mluvil na své publikum anglicky bez překladu a že publikum úplně přirozeně reagovalo. Zkrátka většina lidí rozuměla. Nejen že hudba spojuje, ale obecná znalost angličtiny u nás je na stále vyšší úrovni. Přiznám se, že jsem nepochopil, proč Clyde Wrigh občas mluvil fancouzsky. Jestli si myslel, že Češi umí francouzsky? Možná to byl jen takový vtip anebo jeho kosmopolitní trik. Ale pohybovým a choreografickým kreacím a vtipům, které předváděl s lehkostí mladého atleta, rozuměl každý.

V průběhu koncertu předvedli všichni čtyři naprosto přesvědčivě své pěvecké, pohybové i osobnostní kvality. V jedné z písní v druhé části se Clyde Wright rozplakal, když zpíval o životním trápení některých lidí. S Alešem jsme pak diskutovali, zdali to byl autentický prožitek anebo připravené působivé citové vystoupení. Efekt byl samozřejmě úžasný. Jak to bylo doopravdy, se asi nikdy nedozvíme.

Po koncertě se konal v pátém patře soukromý raut, kde jsme měli možnost se osobně s Clydem Writtem setkat. Když jsem se ho zeptal "Hádejte, co skupina Geshem zpívá?", smál se a zeptal: "Jak dlouho?" Když jsem řekl, že příští rok na jaře to bude 10 let, odtušil, že to je moc krátká doba, on už spirituály zpívá 60 let.

Alena se ho zeptala, zda náhodou někdy nezpíval s Ray Charlesem. Clyde se samozřejmostí světoběžníka přitakal, aniž by se kasal, a poznamenal: "Dobře se nám spolu zpívalo."A v tu chvíli jsem věděl, že Alena je totálně spokojená, protože Ray Charles je její nejoblíbenější americký zpěvák. Zkrátka a dobře - "svět je malej" a my jsme byli náhodou u toho.

Marek Šlechta
www.geshem.cz

 

Křest DVD Geshem LIVE

12. června 2009 v 16:39 | Marek Šlechta
aneb
"jak jsme si udělali čas" a "kdo klepe na nebeskou bránu?"

(pár poznámek ke koncertu Geshem 26.5.2009, kde bylo představeno DVD Geshem LIVE)

3.6.2009

Dřív jsem neměl čas. Až večer před koncertem jsem konečně začal uvažovat o duchovním náboji programu, kterej byl už formálně do detailu připraven. Velmi zajímaví hosté: Lee Andrew Davison, Jana Koubková, Sváťa Karásek, Stanley Kadantu, výbornej moderátor Miloš Szabo. Bezesporu: vůbec jsem nepochyboval, že s těmahle lidma nám to prostě klapne. Ale stejně tak jsem bytostně vnímal potřebu, aby tam s náma byl Bůh, aby to prostě nebyl jen "dobře provedenej" koncert. Měl jsem obavu, že by nám mohlo pro množství organizační práce uniknout to hlavní, že spirituály maj´ povzbudit, posílit, spojit a potěšit.

Vybavila se mi píseň Boba Dylana Knockin´ on the Heaven´s Door. Našel jsem ji na Internetu a už nevím kolikrát jsem ji ten večer s kytarou odzpíval. Stejně jako umírající mladej voják, kterej už nepotřebuje žádnej odznak ani zbraň, prostě klepe na nebeskou bránu, jsem cejtil, že s veškerou skvělou organizací mám stejně jenom prázdný ruce. A že nakonec jediný, o co nám ve skutečnosti jde je, aby nám někdo na druhý straně otevřel. A tak jsem klepal na nebeskou bránu.

Uvítali jsme, když nám před půl rokem studio AWR umožnilo nahrát tohle DVD. Náš repertoár se po našem prvním CD z roku 2005 tak posunul, že jsme potřebovali jej zachytit. A do nahrávání CD se nám pro jeho časovou i celkovou náročnost nechtělo. A tak se pro Nadační Fond Umění doprovázet v říjnu 2008 odehrál benefiční koncert, který zůstavá zachycen jako další etapa vývoje akapelové vokální skupiny Geshem.

Atmosféra koncertu v kostele U Salvatora byla zářivá. Navzdory bouři, která se ozývala nad kopulí kostela, v sále přeskakovaly jiskry radosti a přátelství. To jsou ty vzácný chvíle, kdy si člověk uvědomí, že to, co dělá, má nějakej smysl. A tenhle pocit se na koncertě dal krájet a rozdávat, což se taky dělo.

Nikdo nechce zůstat sám, všichni chtěj´ zpívat (nahlas nebo v duchu), chtěj´ se společně radovat ze společnosti dobrejch lidí. A tenhle zážitek mohl mít každej, kdo se zapojil do zpívání spolu se skupinou Geshem v průběhu koncertu. A něco navíc zde přidali i hosté. Zejména Jana Koubková byla osvěžujícím větrem v písni Everytime I Feel the Spirit, L.A.Davison naprosto přesvědčivej v písni o své matce Give me Jesus a Stanley Kadantu ve vyznání víry I Know It Was the Blood.

Rád bych zdůraznil význam sólistů Geshemu, který odváděj´ vynikající výkony. Musím jmenovat zejména Alenu Klaassenovou, Štěpánku Kratochvílovou, Báru Havlíčkovou, Eriku Matviakovou, Irenu Legátkovou, Alenu Vlachovou, Lucii Haschkovou, Helenu Martinů, Petra Konopáska, Pavla Zavřela, Mariána Dankanina a Oldu Zemana. Každej z nich má osobitej jedinečnej přednes a jen mě mrzí, že na koncertech nemůže zazářit individualita každý/ho z nich ve větší šíři z časovejch důvodů.

Nemáme čas. To je nejfrekventovanější floskule přijatá společností coby zdvořilá omluva anebo vysvětlení, když se nám něco nechce. Sváťa Karásek hezky zpívá v jednom svým přetransponovaným tradicionálu:"tak vypni telku a zvedni prdelku." Vzpomínám, jak jsme jeho písničky poslouchali tajně z kazeťáku na kolejích. Jsem přesvědčen, že byť jeho texty nepřekládají původní obsah spirituálů, svou bezprostředností zasahují srdce přesně v jejich duchu. Vážím si toho, že Sváťa Karásek je jedním z kmotrů našeho DVD.

Tenhle svůj esej jsem psal pod vlivem východočeskýho nářečí, ale úplně střízlivej.

Ať všem jeho čtenářům žehná Bůh

Marek Šlechta

Před koncertem v Libčicíh

12. června 2009 v 16:20 | Marek Šlechta
Před koncertem v Libčicíh
aneb
"jak se modlíme za Izrael"

(pár poznámek před koncertem Geshem 7.6.2009 na festivalu Tichý hlas pro svatou zemi)


Jsem-li opravdu blázen, je mi to docela vhod. Tak zní první věta románu "Herzog" od Saula Belowa, jednoho z nejlepších postmodernistů. Příběh je hledáním východiska z životní krize obyčejného spisovatele. Krize, která je komfortem většiny lidí západní kultury, způsobená vzrůstající délkou života, narůstajícím pohodlím a zvyšujími možnostmi sdílení a výměny informací. Krize rodiny, smyslu bytí, krize identity.

Saul Below pochází z národa, který chtěl Hitler totálně zlikvidovat. V dnešní době jej chtějí vyhnat do moře arabští extremisté. Festivalem, který nese tajuplný název "Tichý hlas pro Svatou zemi", chce pár křesˇtanů v ˇCR dát najevo své sympatie k Izraeli a starost o pokojné soužití odlišných národů na jeho území. Lidé tak chtějí vyjádřit, že jim není lhostejné, co se děje v zemi Bible. Možná dokonce vidí i určitou souvztažnost k národům Izraele vzhledem ke své afinitě ke Starému a Novému zákonu.

Taky mě osobně zasáhla postmodernistická krize se vším všudy. Manželka mě opustila, svoje děti mohu vidět jednou za 14 dní o víkendu. Nic s tím neudělám, svět běží dál, můžu se stavět na hlavu, jediné, co moho změnit, jsem já sám. O tohle poznání asi v životě jde. Ale už se vůbec nedivím, když v tomhle progresu k postmoderní vizi občas někomu "hrábne". A proto si občas s Herzogem v duchu sarkasticky povzdechnu: "Jsem-li opravdu blázen,…"

Někteří lidé v Izraeli se ptají, jestli Bůh opustil svůj národ, když dopustil holocaust. To je ještě lepší případ. Skeptici už nepřipouštějí Boží existenci vůbec. Kdyby byl Bůh, tak tohle přece nikdy nedopustí. Není divu, že lidem po tak hrůzné zkušenosti "hrábne".

Zítra zpívá akapelová skupina Geshem v Libčicích na zmíněném festivalu. Repertoár: afroamerické spirituály. Ale budeme zpívat i dvě hebrejské písně. Přiznám se, že jsem si myslel, že letos jich budeme mít v repertoáru alespoˇn pět. Ale zjistili jsme, že nácvik jde pomaleji. Jedním z důvodů jsou mentální zábrany některých členů. Hebrejské téma je obtížnější na přijetí anebo pochopení. Prý jsou ty písně moc tklivé. A jak to vůbec vlastně s tím Izraelem bylo? Atd.

Ano, s Izraelem to bylo stejně jako s černošskými otroky. Byl ponižován, zneužíván, využíván, zabíjen, bit, pronásledován, diskriminován, vyháněn, zakazován, vysmíván, segregován, separován, zohavován a znásilˇnován. Slovo pogrom pochází z Ruska a neznamená nic jiného než zátah na ˇZidy spojený s jejich vyháněním, zabíjením a znásilˇnováním. Důvod? Vždy je nějaký problem. A za něj můžou přeci ˇZidé, kdo jiný.

Raději budu blázen (a je mi to docela vhod), než abych zamlčoval tuhle hrůznou skutečnost, která ale současně praví s nekompromisní nadějí, že zničený život znovu nachází svoji cestu v lásce, spravedlnosti, skromnosti a v lidském porozumění. ˇRíše Egypta zanikla, zaniklo ˇRecko, ˇRím, Etruskové, Velkoněmecká říše. A my se znovu se modlíme ˇS´ ma Jisroel stejně jako praotcové před 5 000 lety. Tahle modlitba nás pojí s Mojžíšem, Davidem, proroky, Ježíšem a apoštoly. Přežila pronásledování, vzestupy a pády mocných. Přežije i moderní a konzumní expanzi a její úpadek. Přežije i informační boom. Má místo v srdci a ústech upřímných, kterým záleží na smyslu jejich života.

Marek Šlechta
www.geshem.cz
 


Somebody´s knocking at your door

17. listopadu 2008 v 20:41 | Marek Šlechta
aneb
Klepání na dveře, bušení a boření zdí

Bob Dylan ve své stále populárnější a mnoha zpěváky zpívané písni "Knocking on the heaven´s door" klepe na nebeskou bránu. Solidarita s padlými vojáky v marných válkách tohoto světa. Lítost matky nad smrtí mladého srdce.

Jak lvové bijem o mříže s Janem Nerudou v básni chlípně vykládané komunistickými propagandistickým výkladem jako budovatelské. Rozlet a rozkvět mladého nadšeného člověka v touze po vyšších cílech.

Někdo klepe na tvoje dveře. Dnes bychom řekli: "Někdo zvoní". Běž se podívat, kdo to je. Za dveřmi neznámý muž menšího vzrůstu, ukazuje mi občanský průkaz. Proč? "Opsal jsem si vaši adresu na plakátu vaší skupiny. Dnes mě pustili z vězení a nemám kam jít." Volám do Naděje a zjišťuji, kam může v Praze přijít, aby mu pomohli. Dostává kus chleba, peníze na autobus. A já prosbu od ženy: "Nedávej svoji adresu na vaše plakáty." Nikdy nevíš, kdo Ti za dveřmi zazvoní.

Ráno naše rodina vychází z paneláku, v přízemí za vchodem žena středního věku:"Koho hledáte?" - "Já se tady jen ohřeju, nemám na autobus do Prahy". Tahle paní ani nezaklepala. Zaklepat znamená mnohdy mít odvahu, která se může vykládat jako drzost.

Toužebné klepání na Berlínskou zeď rozdělující svět na dva nepřátelské tábory studené války se změnilo v roce 1989 v bušení kladiv, bagrů a veškeré použitelné mechanizace na zboření faktické i symbolické bariéry. Několik týdnů poté megakoncert skupiny Pink Floyd "The Wall" slavnostně završil tuto událost konce jedné éry.

Někdo klepe na tvoje dveře. Je to u nás nebo u sousedů? Mám se jít podívat? Proč nezazvoní? Už je docela pozdě. Není to nebezpečné?

Slyšíme slabý tlukot kloubu prstu o dřevěnou desku dveří. Hlavní myšlenka vychází z Ježíšova výroku: "Hle, stojím u dveří a tluču." Desítky podobenství o tom, jak u našeho pomyslného domu stojí Pán Bůh, tluče, a my ho pouštíme jen do jedné, pak další a další místnosti. Úvahy na téma, kam mu ještě mám povolit vstup a kam ne. Nakonec zvítězí ten, který pustí pána Boha úplně všude.

Obrázek na titulní straně křesťanského časopisu ukazuje Ježíše v nadživotní velikosti, jak klepe na budovu OSN. Idealistická představa malíře, že se světoví politici nechají obměkčit? Anebo zamyšlení, že i tam Pan Bůh působí, i když možná nevidíme výsledek? Marné doufání, a přece je napsáno, že všechno, i dějiny států, řídí Bůh.

Klepání na srdce. Pán Bůh klepe poprvé, podruhé, potřetí. Nejprve neslyšíme, nemáme čas. Srdce je uzavřené, uspěchané, v rytmu života, radostí i starostí, příliš zaměstnané pumpováním krve do těla. Ale každý má možnost své srdce otevřít. Zastavím se a poslouchám. Někdo klepe, chce se mnou mluvit.

Otevřeme na zaklepání našich blízkých, když prosí o pomoc? Otevřeme oči, abychom uviděli potřeby strádajících kolem nás, kteří tlučou na skleněnou stěnu našeho přehlížení?

Marek Šlechta

We are climbing Jacob´s ladder

13. listopadu 2008 v 22:32 | Marek Šlechta
aneb
Volným pádem k poznání, že pravda bolí

Tenhle spirituál jsme pojali poněkud jinak. Není možné, aby všechny písně byly houpavé, synkopické, v podobném rytmu. Když máte program sestavený jen ze spirituálů, není snadné vyhnout se jistému stereotypu. A tak začátek Jákobova žebříku je ve stylu keltské hudby, jak ji známé v současné populární podobě, pak následuje slavnostní hymnus a až poté samotný spirituál. Prostě jsme si trochu pohráli. Poté je v sopránu ještě kromě operní kantilény také gospelové sólo.

A takto jsme píseň zpívali i při Modlitbě za domov na úpatí hory Říp 28.10.2008 a kněz Církve československé husitské byl natolik unešen prolínajícími se sóly, že se trochu opozdil s nástupem na modlitbu. Jinak o tomto koncertu v husté mlze a za vytrvalého mžení, byť pod kamerami České televize, taktně mlčíme, neboť podmínky zvukové (aparatura), fyzikální (zima, vlhko) i jiné (pódium, bláto) byly pro náš výkon natolik špatné, že nikterak v dobrém na svůj výkon nevzpomínáme.

Píseň půvabná svou jednoduchostí mluví o žebříku, který patriarcha Jákob, když ještě nebyl patriarchou ale uprchlíkem před svým spravedlivě rozhořčeným bratrem Ezauem, viděl ve svém snu v Bét-Elu. Viděl ovšem anděly vystupující nahoru a sestupující dolů. Musel to být tedy žebřík robustní, široký. Možná bychom mohli při troše fantazie najít barvitější technický popis pomocí vědeckofantastického umění, ale o to nejde. Úplně nahoře je Hospodin a ujišťuje Jákoba, že bude mít mnoho potomků a že ho bude chránit a pomáhat mu.

Tady ale nejsou andělé, ale vzhůru stoupáme my, zpěváci, normální lidi, kromě toho si v písni říkáme vojáci kříže (Soldiers of the cross). Nikoliv křižáci v ocelových oblecích putující dobýt svatou zemi, ale v denním shonu obyčejní smrtelníci upřímně usilující o slušné vztahy s našimi blízkými, i když oni o to třeba ani dvakrát nestojí.

Melodie stoupá nahoru, my stoupáme po příčkách žebříku. Ten vede do nebe. Jsme tedy každým dalším krokem blíž k našemu Pánu Bohu. Někdy mi ale připadá, že v životě spíš klesáme. Dokonce i padáme. Nemohu nevzpomenout filmový titul Volný pád s Michaelem Douglasem v hlavní roli, který ukazuje sled špatných událostí a logicky na sebe navazujících rozhodnutí. Neúprosná pragmatická a individualistická logika se zde dostala do slepé uličky a končí osobní tragédií. Hlavní hrdina umírá, tedy spadne z Jákobova žebříku na zem. Anebo je to jinak? Proč někteří andělé jdou po Jákobově žebříku dolů?

Když si představím postup po žebříčku lidských hodnot z hlediska kariéry, je to nejprve škola, pak praxe, první zodpovědné zaměstnání a pak stále vyšší posty v manažerských, úřednických nebo politických pozicích. V rodině postupujeme od dítěte přes dospívající/ho, počátek manželství, rodičovství, prarodičovství, stáří, smrt. Jak je to z pohledu Pána Boha? První budou poslední a poslední budou první.

Spirituál nás staví do pozice andělů stoupajících vzhůru, tedy těch, kteří vidí do Boží tváře, znají Jeho vůli, jsou na cestě k Němu.

A co naše žebříčky hodnot, o kterých mluvíme při rozhodování, jak máme jít životem dál? Je pro nás důležitější zdraví nebo kariéra, děti nebo peníze, klid nebo pravda? Jak to mnohdy s námi dopadá, když stoupáme po žebřících postavených našimi vlastními představami? Při té příležitosti si uvědomuji, že žebřík ve spirituálu vůbec není Jákobův, je to žebřík Boží.

Marek Šlechta

Wade In The Water

13. listopadu 2008 v 22:28 | Marek Šlechta
aneb
Jak se čeří voda

Koukněte na tu bandu. Všichni jsou v bílém. Jejich vůdce vypadá jako Izraelita. To je jedna ze slok spirituálu Broďte se vodou. Izraelité asi nebyli v bílém, to je jen symbol, ukazuje na očištěné bytosti, směřující k nebi. Jsme bílí, čistí, neposkvrnění, bezchybní, když nás vezme do svých rukou Pán Bůh, když z nás sejme nánosy našich lidských marností: úspěchů, image, bohatství, chudoby. Když nás oprostí od pout peněz, vztahů, konzumu, business plánů a televizních seriálů. Když nás zbaví otroctví.

Broďte se vodou. Voda může sahat po kotníky, po kolena, po pás nebo po ramena. Ale stále se broďte. (Vybavuje se mi jiný spirituál: "Members don´t get weary - Členové, nezemdlévejte."). Každá fráze je zakonečena:" Bůh se chystá vodu zčeřit." To je nenápadná věta, která se v písni opakuje v refrénu i slokách, ale vyjadřuje zásah Pána Boha do našich životů. Co takové "čeření vody" může být? V jednom případě to bylo rozestoupení Rudého moře, když Izraelité prchali před faraonovým vojskem.

V druhém případě to bylo zastavení řeky Jordán, aby mohli přejít do zaslíbené země. V evangeliích je zpráva, jak v rybníku Bethesda čeřil vodu anděl, a kdo se v takové vodě vykoupal, byl uzdraven.

Když Bůh čeří vodu, vždy lidem pomáhá. Broďte se vodou, i když je to teď obtížné, nevíte, co bude zítra, ale máte naději, že Bůh se vody dotkne a zčeří ji. Z problémů se tak rázem jeho zásahem najednou stane výhra. Díky Tomu, který se dotkl vašeho srdce, který vám ukázal nový směr, naději, radost z žalu, zboural předsudky a bariéry, narovnal naši cestu, jakkoli úzkou a krkolomnou. Bůh se chystá zčeřit vodu.

Refrén zní zprvu ztěžka. Broďte se vodou zkalenou bahnem Egypta pod faraónovým bičem, v parnu afrického slunce. Sbor se vzdouvá v namáhavém rytmu. Jediné odlehčení přichází s větou: "Bůh se chystá zčeřit vodu." Ta slova působí jako osvěžení, doušek čité vody v parnu.

Koukni na tu bandu v červeném, vypadají jako banda vedená Mojžíšem. Červené roucho je slavnostní, královský oděv. Jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý. Slova, kterými označuje Bůh Izraelity před předáním zákona. Stejnými slovy apoštol Jan označuje věřící, kteří se obrátili k Pánu Ježíši. Červená je krev, která byla za nás prolita na kříži. Broďte se vodou, Bůh ji zčeří.

Voda je v moři, řekách a potocích, ve studnách, pramenech, v jezerech a rybnících. Voda je v dešti, rostlinách, není bez ní život. Déšť, na který očekává rolník pro své políčko, se může změnit v ničivou povodeň. Broďte se vodou.

Afričtí otroci byli dopravováni přes velkou vodu Atlantik na nový kontinent. Většina jich zemřela vyčerpáním a hladem už cestou. Broďte se vodou. Spirituálový Jordán symbolizuje řeku Mississippi, přes kterou se utíkalo za svobodou.

Česká země prožila před několika lety povodňovou vlnu na řekách. Broďte se vodou. Tehdy jsme byli svědky i účastníky lidských tragédií, ztrát na životech a majetku. Lidé se semkli, projevila se lidská solidarita. Začali jsme si nezištně pomáhat způsoby, které by se normálně neočekávaly. Takové vlny povodní včetně nedávného Tsunami jsou po celém světě a my se můžeme účastnit a pomoci lidem ze vzdálených oblastí prostřednictvím charitativních organizací. Mnohdy je vedou věřící, kteří vědí, že Bůh pomáhá i tam, kde ostatní už zlomili hůl.

Broďte se, zpívá spirituál. Máme plavidla - lodě, parníky, ponorky, surfové prkna, můžeme se potápět, ale my se máme brodit, to znamená jít pěšky, být v kontaktu se zemí a vodou, kterou překonáváme, abychom se snažili svými silami a také asi proto, abychom ucítili, až vodu začne Bůh čeřit. Problémy nepřekonáme pomocí technologií, strojů, do cíle nedojdeme zkratkami, každý musí projít svou cestu. Když po ní jdeme, Bůh nám podá pomocnou ruku v pravý čas.

Marek Šlechta

Eufemismy, umírání a spirituálno

13. listopadu 2008 v 22:25 | Marek Šlechta
a taky o spirituálu
Swing low, sweet chariot

"Odešla jazzová zpěvačka Vlasta Průchová," oznamuje titulek článku v časopisu. Kam odešla? Dříve by se napsalo "zemřela" nebo alespoň "opustila nás." Sledujeme posun ve výrazových prostředcích českého jazyka, který se ubírá angloamerickým internetovsko - googlovským zjednodušováním typu: "Hoď mi to do mejlu". Na druhé straně obnovujeme poetiku výrazů týkajících se lásky, narození a smrti. Těší mě, s jakou úctou, téměř něžností, umíme přistupovat k událostem našeho existování. Škoda jen, že tuto úctu, důstojnost a tajuplný respekt vnímáme většinou jen v souvislosti se smrtí. Ne nadarmo tedy moudří tohoto světa opakují veleznámé pravidlo:"Žij tak, jako by každý den byl tvým dnem posledním."

Při nácviku písně "Swing low, sweet chariot", notoricky známého spirituálu, jsme se trochu rozparádili "a fakt to dostalo docela dobrej odpich." Znovu jsem byl uchvácen textem:"Vrť se dolů, sladký vozíčku a odnes mě domů.", když Alena Klaassenová, která tam prožívá úchvatné sólo přestala zpívat a říká: "Počkejte, vždyť je to celý o umírání."

Úcta nebo strach z tajemna? Je víra primitivní? Je smrt součástí života? Nebo život součástí věčnosti? Kam odešla Vlasta Průchová? Kam odešel můj děda, moje babička? Ve spirituálech se zpívá, že se s nimi setkáme "jednoho dne." Ve spirituálech se zpívá, že hříšné a zlé lidi se vezme ďábel.

Když jsem v devadesátých letech přišel s demo nahrávkou českých verzí spirituálů za jedním hudebníkem, řekl mi, že se mu docela líbí. Jen by tomu vytkl, že texty písní jsou příliš religiózní. Tehdy jsem si uvědomil, že spirituály jsou asi pro některé lidi "moc silný kafe." Všechny bez výjimky jsou to písně duchovní, vyjadřující víru a život s Pánem Bohem. A pokud je někdo vnímá jen jako písně s pěknou melodií a působivým rytmem, neví nic o výškách a hloubkách, kterých se dotýkají.¨

Není to ale pocta smrti, je to modlitba, radost z jistoty a naděje, upřímná prosba o pomoc a děkování za smysluplnost čestného jednání, obyčejně krásného života s malými radostmi, které ústí do radosti věčné.

Několik století zpátky jede na americkém jihu dobytčák s otroky v dlouhé zatáčce hodně pomalu. Někteří zpěváci v průběhu společného zpěvu vyskakují za jízdy a zpívají - chvíli na svobodě - pak doběhnou svůj vagón a pokračují ve zpěvu na plošině. Vlak se tak mění ve vlak Boží: Sladký vozíčku, vrť se ke mně sem dolů a vezmi mě domů, k mému Pánu.

Marek Šlechta

Spiritual Fest

13. listopadu 2008 v 22:21 | Marek Šlechta
aneb
Jak vznikl a kam spěje?

V roce 2002 byly skupině Geshem dva roky. Při koncertu v Komunitním centru sv. Prokopa na Praze 13 mě Daniela seznámila s Vláďou Křápkem, místním organizátorem akcí. Brzy jsme si padli do oka. Oba jsme chtěli zorganizovat festival spirituálů. On disponoval zázemím, já skupinou a kontakty na další. Šli jsme do prvního ročníku. Tehdy byla Daniela naším spojovacím článkem a dramaturgem festivalu.

Spiritual Fest 2003 měl nečekaný úspěch, naplnili jsme moderní kostel mezi paneláky (komunitní centrum) hudbou a lidmi. 10 účastnických skupin i diváci nám děkovali. Tehdy jsme si řekli, že uděláme další ročník, tam už bylo více skupin, část probíhala pod širým nebem, zkoušeli jsme různé věci. Pak Daniela odešla, založila si vlastní skupinu.

Akustika v sále Komunitního centra sv. Prokopa je, jak už to bývá v moderních kostelech, plochá. Oltář je napevno, takže početnější hudební těleso se musí nějak vměstnat na schůdky. Ale vstřícnost místního pátera Michaela Špilara a ředitelky centra paní Novákové, kteří nám zde umožní každý rok zorganizovat festival afroamerických spirituálů, vyváží veškeré technické nedostatky.

Zveme všechny možné skupiny, soubory a kapely, i jednotlivce, o kterých víme, že mají spirituály ve svém repertoáru, aby s námi přišly oslavit "svátek spirituálů." Soubor Geshem si prostě řekl, že spojí zájemce o tuto hudbu, aby se zviditelnil spirituál v Čechách v různých provedeních, aby se účastníci mezi sebou povzbudili a předali si zkušenosti. A hlavně abychom zdůraznili duchovní rozměr těchto písní.

Tak trochu spoléháme na automatický efekt, že texty se prosadí samy. Je jasné, že velká část účastníků zpívá spirituály jen jako tradiční hudební dědictví v rámci svého stylu, ať je to folk, country nebo sborové provedení. Neboli forma s žádným anebo malým procentem obsahu. Zpráva, kterou spirituál obsahuje, tak zůstává nevyřčena anebo nezřetelně pojata. Ale vzhledem k vysoké koncentraci spirituálových textů na Spiritual Festu dochází k jejich určitému vybuzení, takže i ti, kteří dříve nechápali, počínají vnímat jejich pravou podstatu.

Přehlídka skupin je plynulá, písně po sobě jdou víceméně náhodně, některé se opakují v odlišných provedeních, což nevadí, spíše naopak - působí to zajímavě. Diváci jsou spokojeni, občas se zapojují do zpěvu nebo alespoň do rytmu, zpívají se skupinou, jak to má být a jak to je u pravého spirituálu, který se zpívá v dřevěném kostelíku na kraji jižanského městečka, kde to dusá, žije a burácí vírou, protože víra je zdrojem tohoto gejzíru naděje, nadšení, osvobození, radosti a lásky.

Anebo naopak? Akapelová formace zpívá tak nádherně, až se tají dech a posluchač klopí oči dovnitř k zamyšlení, aby v sobě propátral, zda na takovou nádheru má vůbec právo. A zjišťuje, že má, protože spirituály otvírají naše srdce nejen k zastavení, poznání vlastní nehodnosti a soucitu, ale hlavně přivádějí k Pánu Bohu, který pro nás má náruč otevřenou a přijímá nás každého takového, jaký je.

Vláďa Křápek před několika lety zemřel na zhoubnou nemoc. Jeho pohřeb byl v sále, kde sám pořádal akce komunitního centra, tedy i Spiritual Fest. Musím na něj s vděčností vzpomenout při každém ročníku a jsem rád, že i po jeho smrti nadále přichází i jeho žena.

Po šesti ročnících festivalu, kdy pokaždé vystoupí 15 až 20 skupin, máme možnost sledovat určité tendence:

Někteří účastníci jsou tradiční, jiní nahodilí, jedni s vážným zájmem o spirituály, jiní se chtějí jen prezentovat před vnímavým publikem a stačí jim jedna účast, jsou účastníci z Čech i Moravy. U těch stálých, kteří se účastní opakovaně, je možné sledovat vývoj, a toho si cením obzvlášť, když je poznat, jak skupinám záleží na tom, aby duchovní hudba v Čechách zněla důstojně.

K čemu tedy Spiritual Fest přispívá? Zejména k monitorování scény spirituálů v Čechách, k vytváření skutečné i virtuální komunity těch, kteří se spirituálům věnují programově. Někteří spolupracují, mají i společné koncerty, vyměňují si zkušenosti.

Spirituály zazáří v plné nádheře, posluchači jsou vděčni, prožili další svátek spirituálů a odcházejí naplněni dojmy. Očekávají, že za rok bude další festival, kde si poslechnou třeba stejné písně v nových aranžích nebo jiné i stejné skupiny. Žádný další efekt: Je tady festival, který má v sobě country, folk, ethno, world music, i sbory všeho druhu, zaměřený na písně černého lidu, kde většina vystupujících jsou běloši. Svým způsobem se pokoušíme o něco absurdního. Ale jak říká páter Michael Špilar z komunitního centra: "Dobré věci se musí podpořit."

Internetové stránky Spiritual Festu vytváří a spravuje David Zirhut na adrese: www.festival.spiritualy.cz

Marek Šlechta

Sbormistr balancující na špičce jehly

13. listopadu 2008 v 22:07 | Marek Šlechta
aneb
Zpověď vedoucího souboru Geshem

V komunistické občanské nauce jsme se učili, že středověká církevní scholastika, jejímž reprezentantem byl např. Tomáš Aquinský, se zabývá nadpozemsky nesmyslnými otázkami, jako je počet andělů, kteří se vejdou na špičku jehly. Nejsem anděl ani církevní učenec. Vedu amatérský vokální soubor, který si říká "akapelová skupina". Kromě černošských spirituálů děláme písně z Taizé a hebrejské písně. Proč?

Protože chci oživit vibrace duchovní touhy ve zpěvácích i posluchačích. V knize Kazatel se ve 3. kapitole píše, že Bůh "dal lidem do srdce i touhu po věčnosti." Proto se já svých členů zásadně neptám, zda jsou a jakého vyznání. Ne, že by mi to bylo lhostejné, ale to, čím si musíme být jisti je, že máme touhu po věčnosti. A tady začíná moje balancování, protože se dotýkáme neznámého prostoru a nikdy nemůžeme vědět, co to s námi udělá, kam až nás to "odpálí".

Intuice, vize, důvěra a sdílení, to jsou pojmy popisující tu zvláštní nádheru, která společným zpěvem nasycuje mysl, srdce a těla zpěváků i posluchačů. V jednom německém souboru dělali výzkum, jak působí zpěv na tvorbu endorfinu, hormonu stimulujícího příjemné prožitky zpěváků. Zjistilo se, že této látky se uvolňuje daleko více, když zpěváci píseň v souboru aktivně zpívají, než když stejnou skladbu poslouchají v hledišti. Existují výzkumy, které se zabývají důvody, proč lidé zpívají ve sborových tělesech. Někdy mi trochu připomínají zprávu jedné psychologické laboratoře, která zkoumala motivace dobrovolníků sloužících v Africe a pomáhající chudým lidem. Studie zjistila, že tito dobrovolníci mají své problémy a komplexy, které si řeší tím, že se dali na tuto práci. Výsledkem deziluze těchto lidí byla určitá frustrace z vlastní ubohosti.

Mezi čím vlastně balancuji na hrotu jehly? Mezi duchovnem a přízemností? Mezi amatérismem a profesionalitou? Mezi dobrovolností a povinností? Mezi skromností a pýchou? Mezi posláním a pudem sebezáchovy?

Soubor má za sebou více než sto koncertů, první cédéčko, hrají nás v rádiích, byli jsme v televizi, výkon souboru jde pomalu ale jistě nahoru, výkony jednotlivců se zdokonalují, máme rostoucí počet příznivců, dokonce jedenkrát ročně pořádáme úspěšný festival. Co víc si přát?

Na poslední zkoušce letošní sezóny jsem členům děkoval za jejich podporu, účast a nadšení a poprvé jsem vyslovil slovo "zázrak". Považuji za zázrak, že soubor došel až do této fáze svého vývoje. Zájem o naše koncerty je větší, než dokážeme uspokojit, přitom se nám stále daří vyvíjet náš repertoár. Za zázrak považuji, že členové jsou stále naprosto oddáni vizi souboru, která zní: Co nejlépe prezentovat v českém prostředí duchovní hudbu.

Ale přece: Trochu mi začíná chybět, že jsme už dlouho nezpívali pro staré lidi v domově důchodců, že jsme už dlouho nezpívali někde v nějakém úplně zapomenutém kostelíku, kam málokdo přijde, že jsme už dlouho nezpívali pacientům na LDN nebo v nemocnici.

Balancuji na špičce jehly. Jsem vedoucí souboru - člověk plný vnitřních rozporů. Po koncertech za mnou přicházejí lidé, kteří by rádi s námi zpívali. Nejraději bych je všechny vzal a zpívali bychom všichni s radostí v srdci. S vděčností, že můžeme. Spisovatel Elie Wiesel popisuje ve své knize Paměti setkání s ruskými Židy, kteří manifestují za svobodu u jedné Moskevské synagogy ještě v době totality. Ptá se jedné mladé ženy, za co bojují. "Za svobodu, abychom mohli zpívat", zní odpověď. Mám radost, když naši posluchači se k nám chtějí přidat. Nemohu je přijmout. Pokud chci udržet vývoj souboru, musím lidi vybírat podle jejich schopností.

Balancuji mezi jazyky. Zpíváme většinou v angličtině, někdy v latině a jiných jazycích, málo česky. Proč? Protože mám strach, že bychom se stali neposlouchatelnými pro uši, které jsou pro duchovní češtinu "zabetonované" čtyřicetiletou komunistickou tradicí. Angličtina je jazykem svobody. Čeština je jazykem konformismu nebo protestu. Nechci protestovat ani být konformní. Naším cílem je ale především český posluchač. Je to absurdní, ale zatím nejlepší řešení, o kterém vím: Obsah písní se do srdcí a myslí našich posluchačů dostává přes nádherné melodie, rytmy a harmonie. A to pomocí jazyků, ve kterých je český posluchač stále více gramotný v globalizujícím se světě. Hudba a duchovní svět neznají hranice států, předsudky politiků nebo ekonomické ukazatele.

24 nádherných lidí. Některé z nich za dobu 6-ti leté existence souboru nějak znám, ale většinu z nich moc ne. Každý se svým osudem, povinnostmi, rodinou. Přicházejí pravidelně na zkoušky a koncerty. Mnohdy ani nemáme čas si promluvit o běžných věcech. A přitom zažíváme úžasná spojení v nadpozemsky krásném světě harmonií a rytmů. Zážitky fantastické nádhery, které se čas od času daří přenést i na naše posluchače. A to pak víte, že "fakt stojí za to zpívat."

Vždycky, když procházíme nějakou krizí, modlím se, aby soubor vydržel. Více než kdokoliv jiný si uvědomuji křehkost jeho trvání. Při velkém vytížení, náročné zkoušce anebo prostě když máme "špatný den", se občas stane, že se někdo naštve a harmonie vztahů, o kterou usilujeme stejně jako o harmonii hlasů, je narušena. Balancuji na hrotu jehly a ptám se, zda důvodem, proč krize překonáváme je, že členové souboru jsou osobnosti na úrovni, anebo je to duchovní zaměření písní, které nás vždy přivede zpět k prvotnímu souznění?

Vím proč to dělám a mám pevný cíl. Neumím ho pojmenovat, ale ani to není třeba, protože o něm mluví každá píseň našeho repertoáru.

Balancuji mezi přísností a přátelstvím. Mezi osobnostmi zpěvaček, které mají velkou touhu zpívat i nadšení pro nové věci - a vytrvalostí mužů zpěváků, kterých se vždy nedostává, ale když se začlení, jsou pevnou oporou a je na ně "spoleh." Balancuji mezi sebevědomím sólistů a skromností sboristů.

Každý člověk je jiný, každý zpěvák je jiný, každý posluchač je jiný, každá píseň je jiná. Záleží mi na tom, aby soubor nepůsobil jako monolitní těleso, ale jako mnohotvárný, členitý a barevný útvar, kde jedinci vynikají a vyzařují. Jde mi o to, aby vyjádření písní bylo osobní, aby posluchači vnímali konkrétní zpěváky, kteří jim osobně sdělují své poselství, svou zkušenost.

Balancuji mezi doprovodným slovem a mlčením. Vhodně pronesené průvodní slovo na koncertě povzbuzuje kontakt mezi námi a posluchači. Mnoho slov ale rozmělňuje atmosféru. V hledání ideálního poměru jsme nepokročili daleko, ale už víme, že mnohdy je lépe nemluvit a zpívat.

Harmonie dobře znějícího vokálního tělesa, společné nádechy a rytmus v krátkých i dlouhých tónech, hlavní melodie podporovaná ostatními hlasy, souznění přecházející na posluchače, rozjíždějící se rytmus, podpůrná basová linka, vzedmutí, let a závěrečná kadence, to vše je objetí písně, kterou soubor tryská, dýchá a září. Tento těžko sdělitelný zážitek není ale cílem, jen cestou k poznání, že můžeme společně vkročit do vyšší sféry, že k tomu ale potřebujeme druhé, kteří jsou s námi stejně naladěni. Zpívají jinak než my, ale teprve společně to dává ten zvláštní smysl.

Balancuji mezi krásou a přirozeností. Krásný celkový zvuk je výsledkem dlouhodobého a trpělivého tréninku celého tělesa. Dokud poslední zpěvák nemá píseň definitivně "v krvi", není to ono. Jakmile si ale píseň u všech "sedne", začne se na ní skutečně tvořit, a to je pak skutečná nádhera. Ale nesmí to být na úkor přirozenosti jednotlivých hlasů. Přirozenost, upřímnost, opravdovost musí ovšem také "ladit" v celkovém zvuku. A to je to nejobtížnější balancování: Aby přirozenost byla krásná a krása přirozená. Když se to podaří ...

Marek Šlechta

Proč spolu zpíváme?

13. listopadu 2008 v 21:56 | Marek Šlechta
aneb
Jak to vidí sbormistr vokální akapelové skupiny Geshem

Spousta krásných zážitků, které lze prožít jen při společně zpívané vokální harmonii, společném dýchání, shodném rytmu, zpívání o smyslu všeho, o životních radostech, žalech, o naší podstatě i toho, co nás převyšuje. Vyzpíváváme svůj vztah k Pánu Bohu, lidem, ke všemu, co se nám daří, ke všem zklamáním, čeho se bojíme, na co se těšíme. Není to levná radost, ale poznamenaná zkušeností, bolestí a vráskami. Není to dekadentní nebo depresivní smutek, ale prodchnutý nadějí, očekáváním nekonečna, světla v tunelu, jiskrou (anebo plamenem?) naděje. Jednoduše řečeno: spojení lidské opravdovosti s Božím vhledem. Je zvláštní, když 28 lidí je sjednoceno při prožívání takových písní.

Většinou trvají 2 - 4 minuty. Nácvik nové písně zabere 4 až 8 zkoušek. Vždy znovu je to vzrušující zkušenost navazování jednotlivých hlasů do celkového sledu akordů. V návazných nebo proti sobě jdoucích rytmických liniích. Až při prvním společném přezpívání získáváme první dojem a začínáme na písni pracovat. Které hlasy zdůraznit, které potlačit, dynamika refrénu versus slok, akapelový podkres sóla, akcent na malebné slabiky, potvrzení rytmu, výslovnost samohlásek a jejich využití jako perkusí. V určitém momentě přichází nervozita, únava, nejde to, ztrácíme soustředění, určité zklamání, že přes dlouhý nácvik se výsledek nedostavuje. I to je nepřekročitelná zkušenost, součást přípravy. A pak najednou, jakoby zázrakem přeskočí první jiskra. Píseň zkoušíme na 6. nebo 7. zkoušce, spíš, abychom si ji připomněli. Najednou "cosi" začne "šlapat". A to je signál, že píseň je třeba připravit na první prezentaci na koncertě. Těšíme se.

Atmosféra koncertu, sestava lidí v publiku i prostředí - jsou pro dotvoření písně důležité. Teprve zde si uvědomíme, jak působí píseň na posluchače a pak zpětně na nás, i souvislosti sdílení spirituálu, protože to je jeho podstatou - přenášení zkušenosti z jednoho na druhého. A teprve poté začínáme spirituál doopravdy tvořit.

Proč spolu zpíváme? Všichni členové souboru jsou velmi vytížení lidé, ať v zaměstnání nebo při studiu. Jsou mezi nimi studenti medicíny, lékařky, architekt, kuchař, právníci, učitelky, obchodníci, odborníci IT, řemeslníci i další studijní a pracovní profese. Všichni ovšem považují naše společné zpívání za něco zvláštního v našem životě. Jistě, je spojeno i s určitou zodpovědností a nepohodlím, protože se musíme vždy všichni dostavit včas na koncert, což znamená, že v té době nemůžeme být s rodinou, se svými přáteli. Soubor Geshem se nám jaksi stává "životním stylem", což je z dlouhodobého hlediska radost i řehole. Odměnou ale je, když vnímáme, že píseň má spád, jiskra mezi námi a posluchači přeskočila a atmosféra sdílení překonávající bariéry zlomila pomyslnou zeď mezi námi a publikem. Pak si jste jisti, že to má smysl, že stálo za to dnes večer prožít právě takhle.

Dvě hodiny před koncertem mi Marián volá: "Marku, kde dnes zpíváme?" Marián nemá čas probírat se e-mailovými zprávami, je pracovně na cestě od zákazníka, ví, že dnes má koncert. Vždy přijde včas.

Alena se občas před koncertem ptá:"Bude tam píseň ….?" Snažím se vyhovět a zařazovat písně, které mají všichni rádi. Někdy se stane, že nacvičujeme spirituál, který po pěti zkouškách odložíme na neurčito a vracíme se k němu po roce nebo nikdy. Ne vše, co zkoušíme, se zdaří. Ale jsou písně, ke kterým se stále vracíme. S Alenou mluvím znovu telefonicky po koncertě. Má vždy slova povzbuzení. I když se nepodaří vždy všechny písně, jak bychom rádi, přeci je možné i tehdy najít na našem vystoupení něco kladného. A každý koncert je pro nás další zkouška, pokaždé se naučíme něco nového, po stránce zpěvu, akustiky nebo i společenského chování.

Proč spolu zpíváme? Uvědomuji si, že po lidské stránce se moc neznáme. Nemáme čas při zkouškách a koncertech dělat něco jiného než zpívat. Jednou se stalo, že Vilém jel na koncert přímo z letiště. Přiletěl z dovolené ve Španělsku. A tak jsme se ho během vystoupení zeptali, jaká byla dovolená. Pak už jsme se k tomu nevraceli, nebylo kdy.

Ale při společném zpěvu prožíváme cosi zvláštního, poznání sounáležitosti, důležitost svého hlasu v harmonii ostatních, nacházíme druhé a poznáváme sebe. Jsem součástí celku a celek mi dává vyniknout. Zpívání ve skupině je 95 % poslouchání a 5 % zpívání. Hlas je dokonalý hudební nástroj, který dokáže vydat nepřeberné spektrum zvuků a tónů. Akapelová skupina má možnost je využívat, hrát si s nimi, zkoušet je, hledat mezi nimi ty pravé.

Olda a David dojíždí na každou zkoušku i koncert až od Příbrami. Časové i finanční zatížení. Klára jede až od Sázavy. Těžko si bez nich dokážu představit Geshem. Když vidím soubor nastoupený při koncertu, mám před sebou lidi, kterým můžu důvěřovat, je to úžasné bohatství.

Ireně jsem zavolal, že bych s ní potřeboval projet sólo do nového spirituálu, abychom nezatěžovali ostatní na zkoušce. Nejen že okamžitě souhlasila, ale bylo poznat, že ji to těší, a že by uvítala i další nová sóla. Až se pozastavuji nad tím, jak dlouho čekala tak výborná zpěvačka na příležitost projevit se sólově, když v souboru zpívá už asi 7 let.

Na našem koncertě na Smíchově jsem požádal Petra, aby vyzkoušel sólo v písni "Joshua fought the battle of Jericho" namísto Davida, který ten večer nemohl. Tak výborným způsobem, drivem, přednesem a oduševnělostí jsem tuto pasáž ještě neslyšel vyzpívat. Máme vynikající zpěváky. Až mě mrazí, jak málo příležitostí mají se projevit. Ale přeci - snad trochu - v tom kvaltu života, práce a starostí…

Velkým důvodem soudržnosti skupiny Geshem je náš repertoár: Spirituály, písně z Taizé, hebrejské písně. Všechno jsou modlitby. Jejich texty, byť z různých kulturně-duchovních dědictví, přeci shodně inklinují k jedinému Bohu. Z různých úhlů se k Němu obracejí.

Nosnou náplní Geshemu jsou afroamerické spirituály, které jsou mnohdy známé, jindy méně. Naším cílem je zdůraznit právě jejich duchovní poselství při co nejvyšší hudební a umělecké úrovni. Klademe tedy důraz na upřímnost a otevřenost přednesu. Odbouráváme "akademický" přístup a dbáme, aby nepřevládaly prvky, které by povýšily umělecké nad upřímnost a bezprostřednost.

Museli jsme si už dávno přiznat, že nikdy nezazpíváme černošský spirituál jako naši černí bratři a sestry. Rozhodli jsme se tedy, že projevíme svoji upřímnost, bezprostřednost, přímost a cit takovým způsobem, jak to umíme my. Že se nebudeme schovávat za naškrobené límce, kravaty, černé desky na noty a důstojné tváře, ale že ze sebe "pustíme" ten proud spirituálů tak, jak je prožíváme. A posluchači jsou vděčni, protože sdílením naděje tak září zřetelně a hmatatelně.

Čekám, že mi zas Marián zavolá, aby se zeptal, kde je dnes zkouška - "Na Resslovce nebo Na Petynce?"

Marek Šlechta

Oh, Happy Day

13. listopadu 2008 v 21:47 | Marek Šlechta
aneb
O radosti z odpuštění

Píseň Oh, Happy Day není spirituál, není to ani gospel, trochu soul, ale je občas počítán i jako spirituál i jako gospel, ostatně je to jedno, hlavně, že se každému líbí. Zpívá o šťastném dni. Štěstí je v tom, že Ježíš sňal ze mne moje hříchy, obmyl mě. To je nejtajemnější a nejčistší důvod k radosti plné pokory, usebrání, přiznání své nedostatečnosti a přesto radosti. Je to píseň obrácení hříšného člověka k Pánu Bohu. Vědomí vlastních vin mě tíží tak, že jsem nešťastný, nikdo mi nemůže pomoci, klesám pod břemenem starostí. A najednou přichází můj šťastný den, kdy jsem pochopil, že Ježíš Kristus, o kterém se říká, že "zemřel za naše hříchy", zemřel i za mne. Pochopil jsem, že to není fráze a že on pomůže také mě. Pojďme o tom štěstí zpívat.

Na začátku sólo zpívala zpěvačka z altu. Zpívala dobře, sice poněkud sladkým výrazem, byla v tom ženskost, ale nikoliv ona zkušenost. To není posuzování jí jakožto člověka, jen výrazu jejího zpěvu, jinak nádherného.

Dalším sólistou jsem byl já. Můj projev ovšem byl plochý, postrádal dynamiku a barevnost. Pro ozvláštnění mi pomáhala od druhé sloky Marika ze sopránu.

Když s námi ještě zpíval Steve Richardson, Američan tehdy žijící v Praze, byla to jeho píseň. Měl sytý baryton, barevnost i dynamiku. Bylo poznat, že píseň ovládá, aniž by dělal zbytečné gospelové ozdoby, i když je uměl. O to více dal do výrazu a plnosti hlasu.

Pak jsem na Spiritual Festu požádal Stanleyho ze Zambie o jeho sólo.Bylo to příjemné osvěžení, protože Stanley k písni přistupoval bez znalosti jejího pozadí a zpíval ji svým africkým akcentem, což sólu dalo zvláštní plastičnost.

Poslední dobou sólo zpívá Pavel, tenorista s gospelovým akcentem, který bere své sólo velmi zodpovědně. Vnáší do něj příjemné napětí a zvláštní očekávání, které jej činí nenapodobitelným.

Při koncertu Geshem, který byl natáčen na DVD, jsme požádali našeho známého Lee Andrew Davisona (afroameričana žijícího v Praze) a Stanley Kadantu (viz výše), aby nám pomohli doaranžovat píseň vlastními improvizovanými nápady. Těžko popsat ten nádherný afro-gospelový příval energie. Prostě jsem si připadal jako na shromáždění černošské kongregace.

Který den v mém životě je šťastný? Toužíme nejen po šťastném dni, hodině, týdnu, roku, ale i po šťastném životě. Nakonec ale můžeme být rádi, když máme šťastný den. Hloubka téhle písně je v tom, že štěstí je dáno od Pána Boha. Sňal ze mě moje hříchy. Nezáleží na věku, zdraví, pohlaví, národnosti, bohatství nebo sociálním postavení. Bez ohledu na to, zda mám přátele, jak jsem oblečen, zda je ráno nebo večer, mám (Ó) šťastný den, protože Bůh mi odpustil. Česká verze říká "Ó, Boží den". Je to vskutku den Pána Boha, protože naplnil moje srdce radostí, osvobozením a láskou. Jsem šťastný, protože cítím, jak mě má rád.

Sbor odpovídá sólistovi v rytmické ozvěně. Sbor mohutní, pak zeslabuje, štěstí je i ztišení, zamyšlení, pozastavení. Ale prudká radost znovu propuká v refrénu:"On na mě dává pozor, učí mě bojovat a modlit se. A proto žijme s radostí…" Štěstí jednoho se přelévá na ostatní, radost je zmnožená, šíří se na zpěváky i posluchače, gejzír štěstí a lásky.

V Africe umírají děti. Jsem rád, že občas se na koncertě vyberou nějaké peníze pro ně nebo pro jiné charitativní účely. Šťastný den je pokaždé, když tuto píseň zpíváme, protože si vážíme toho, o čem je, ale je jasné, že každý neví, že Bůh pomáhá odpustit. Ale my zpíváme pro všechny, protože těm, kteří nerozumí, to možná časem dojde. Všichni mají šanci.

Marek Šlechta

Lord, I want to be a Christian in a my heart

13. listopadu 2008 v 21:37 | Marek Šlechta
aneb
nejen čisté ruce, ale i srdce

Pane, chci být dobrý křesťan ve svém srdci. Uvědomujeme si, o jak vysokou laťku tato touha usiluje. Žalmista volá: "Stvoř mi, Bože, srdce čisté a ducha přímého." Ježíš Kristus v Kázání na hoře blahoslaví ty, kteří mají čisté srdce. Jejich odměnou bude, že uvidí Pána Boha.

Chtěl bych napsat na téma čisté srdce a zjišťuji, jak obtížné je vyjádřit, jaký je člověk s čistým srdcem. Dnes se mluví o čistých rukou, to znamená být bez viny. Pro mnohé je to totéž jako mít alibi. Stačí jim mít důkaz, který vyloučí mé podezření z trestného činu. Pro ty upřímnější to znamená nebýt skutečně zatížen něčím špatným. Ale čisté srdce, to se dnes nenosí. Myslím, že je dnes považováno za určitý zastaralý naivismus.

Ve svém srdci chci být křesťanem.

Když jsem se poprvé učil tuto píseň s kamarády u kytary, měl jsem z toho trochu nepříjemný pocit nepatřičnosti, že se stávám zranitelným, jakoby s odkrytým břichem před nepřátelským okolím, když vyznávám, že chci být křesťan, navíc dobrý. V našem pojetí křesťanství (kristovství) se nosí určitá "skromnost", která radí, abychom nepoužívali příliš silná slova při popisování svých osobních názorů. Tento spirituál ale staví onen postoj na hlavu. Zpívá naplno, že "chci být jako Ježíš", že "chci být svatý". Otevřená upřímnost vyznání je ohromující a nádherná.

Co znamenalo být dobrým křesťanem v době apoštola Pavla? Co v době vytváření společenských struktur ve 2., 3. a 4. století, kdy se křesťanství stávalo součástí státu, což pokračovalo až do pravoslavného Ruska? Kdo byl dobrým křesťanem v dobách útlaku ve středověku, kdy křesťan pronásledoval křesťana? Kdo byl dobrým křesťanem, když řád Ježíšových bratří (inkvizice) ve Španělsku a jiných zemích Evropy pronásledoval Židy? Kdo byl dobrým křesťanem v husitských dobách, kdo při obchodování s otroky v Americe? Kdo byl dobrým křesťanem v komunistických zemích?

Katolíci, protestanti. Všem se líbí spirituál Pane, křesťanem chci dobrým v srdci svém být. Dnes se může zpívat ve všech kostelích, modlitebnách, církvích různých vyznání, a zřejmě lidé cítí, že i ta historie víry a zklamání, ponížení a probuzení, je součást vyznání "chci být dobrý křesťan." Anebo lépe: "Už nechci být jako Jidáš", neboli už nechci být udavač svého bratra, nechci být otrokářem, nechci být utiskujícím nevinné. Distancuji se od politiků využívajících své pozice ve svůj prospěch. Bez rozdílu vyznání chci být dobrý křesťan.

Byl jsem na shromáždění baptistů v Birminghamu, kde přijela návštěva z Jamaicy. Po dlouhé době se sešli souvěrci z velké dálky. Byl jsem jediný "evropského původu", bohoslužba tedy měla jedinečný ráz v nejlepším slova smyslu. Při song servisu ani nepoužívali hudební nástroje, vzpomínám, že jedna sestra měla tamburínu. Ale úžasný sbor hlasů a rytmy, které se rozproudily, byly uchvacující. Po chvíli kazatel promluvil: "Bratři a sestry, nemůžeme vyjádřit svou radost naplno, když jen zpíváme. Prosím, dejte stranou židle a pojďme tančit." Bylo to spontánní, neřízené, neučené, přirozené. Vrozená kultura zpěvu a tance, která z těchto úžasných lidí vyzařuje vzácnou povzbuzující a radostnou energií, překonala i mě. Chci být dobrý křesťan. Ve svém srdci, ve své rodině, mezi přáteli, tam, kde bydlím, pracuji, odpočívám, prostě žiju.

Marek Šlechta

Koncert ve věznici

13. listopadu 2008 v 21:25 | Marek Šlechta
aneb
Mariánovo sólo "Give me Jesus"

Jako je tomu vždy, když máme koncert na nějakém netypickém místě, bylo tomu tak i tentokrát, když jsme se připravovali na vystoupení pro vězenkyně nápravného zařízení ve Světlé nad Sázavou: Zpočátku velké nadšení a zvídavost "jaké to asi exoticky bude", zpívat ve věznici, poté spousta otázek "jaké to asi realisticky bude" a nakonec rozpaky a možná u některých i trochu nechuť z nepříjemného neznáma "jaké to vlastně tedy natvrdo bude". Znáte takové to mrazení v zádech, o kterém ještě nevíte, jestli je příjemné nebo nepříjemné, ale nemůžete se ho zbavit? To zažíval soubor Geshem kolektivně před tímto koncertem. Nakonec jsme zjistili, že mrazení bylo opodstatněné, protože i když nakonec všechno dobře dopadlo, museli jsme se podřídit režimu vězeňského řádu, který je z důvodu bezpečnostních i restriktivních samozřejmě o mnoho tvrdší než na skautském táboře (Haha!).

Milan, který tuto akci organizoval ze strany Geshemu, si zažil čtrnáct dní před vystoupením perné chvíle, když mu někteří členové postupně sdělovali, že se z různých důvodů nemůžou zúčastnit. Ne každý si uvědomuje, že i organizace "normálního" vystoupení je docela fuška, natož vystoupení v natolik specifickém místě, jako je věznice. Téměř pokaždé se stává, že někdo onemocní nebo má důležitou pracovní nebo rodinnou povinnost. Samozřejmě jsme jakožto 25-ti členný soubor na takové situace připraveni, ale přece - musíme na vystoupení disponovat alespoň základním vybavením hlasů a sólistů. A tady se to zdálo ohrožené. Dokonce se strhla mezi členy docela živá e-mailová diskuse na téma zodpovědnost a padla i tvrdší slova. Takže mi spadl kámen ze srdce, když jsme před odjezdem měli zastoupeny všechny hlasy i hlavní sóla.

Hodina a půl cesty autobusem, který pro nás byl vypraven, proběhla v obvyklé přípravě souboru na koncert - připomínky k písním, hlasová zkouška, program apod. Jakmile jsme zastavili před bránou věznice, dýchla na nás stísněná atmosféra místa v podobě návštěvníků odcházejících od svých blízkých, umocněná listopadovou mlhou.Vyhrnuli jsme se z autobusu v naději, že všichni přejdeme do tepla vězeňské vrátnice, ale byli jsme přibržděni ostrahou, která nás dovnitř mohla pouštět maximálně po třech. To jsme ještě netušili, že tato procedura v případě našeho souboru bude trvat téměř hodinu.

Když si nás vězeňský kaplan převáděl z jedné společenské místnosti do naší provizorní zkušebny a občerstvovny, šli jsme kolem kulturního střediska, kde právě probíhal koncert místní rockové kapely, která hrála hity z šedesátých a sedmdesátých let. Docela jim to šlapalo a údajně už hráli asi hodinu, takže atmosféra v sále byla vygradovaná. Hned nám bylo jasné, že se s nimi nemůžeme rovnat.

14-ti leté vyzývavé holky vedle 60-ti letých bělovlasých babiček, ostré oči plné očekávání: "Tak co nám vězeňská služba připravila?" Bylo mi divné, že uniformované stráže se vůbec ani jednou neusmály. Až potom jsem se dozvěděl, že to mají zakázané. Vězenkyně, za kterými jsme přijeli, ale spirituály přijaly. Pravdou je, že největší úspěch měl Marián se svým sólem "Give me Jesus", atletickým tělem a přiléhavým tričkem. Ale i pár dalších spirituálů se "chytlo", když se rytmus rozjel.

Při čekání na odbavení z věznice, které trvalo stejně dlouho jako dovnitř, jsme viděli naposledy naše divačky čekat ve dvoustupu jako školačky, než je odvedou na večeři, hlídané přísnými pohledy dozorců. Zážitek to byl dílem drastický, dílem dojemně krásný. Spirituál vyjadřuje zážitky ze zlomových životních situací. Jaké byly asi těchto žen?

Marek Šlechta

Joshua fought the battle of Jerico

13. listopadu 2008 v 21:13 | Marek Šlechta
aneb
Spirituál a gospel

Jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších spirituálů. Je to vlastně bojovná píseň, dalo by se říci dokonce "militantní", oslavující vojenské vítězství izraelského kmene nad pohanským městem Jerichem.

Text horlí proti Jerichu, oslavuje vojevůdce Jozua a bojovně popisuje krvavý útok a zničení města. Otázkou je, do jaké míry je tato píseň vlastně duchovní a proč se řadí mezi spirituály.

"Můžete mluvil o králi Gedeonovi, můžete mluvit o Saulovi, kdo z nich byl jako Jozue, který porazil Jericho?"

Čtenáři Starého zákona vědí, že Gedeon vedl část izraelských kmenů v době soudců, tudíž nebyl králem, naopak králem byl Saul, a to významným, protože prvním. Ale zde mu není královský titul přisouzen. Mnozí zpěváci tuto chybu v dobré snaze opravují, ale my si můžeme přiznat, že původní text spirituálu to má takto "přehozené" a my nevíme proč. V textu písně se nevyskytuje slovo Bůh, modlitba nebo cokoliv k nim se vztahující. A přesto melodie i přednes celé písně nás směřuje výš a naplňuje tajemnou skromností a vědomím, že to všechno řídí někdo jiný, kdo propůjčil Jozuovi sílu a zázračné vítězství.

Možná, že tato píseň společně se známým spirituálem Go down, Moses, přispívá i k celkovému hodnocení spirituálů v porovnání s gospely. Všeobecně se totiž má za to, že základní rozdíl mezi gospely a spirituály je ten, že gospely navazují na novozákonní zprávu, kdežto spirituály využívají hlavně starozákonní témata. V mé osobní sbírce spirituálů (přes 300 písní), je většina novozákonních.

Pokud bych měl přispět na téma o rozdílu mezi spirituály a gospely, zdůraznil bych hlavně skutečnost, že spirituál je tradičním (traditional) útvarem lidové tvořivosti, kde není znám autor, kdežto gospel je mladší, vzniká dodnes a mnohdy je znám autor. Oba útvary se navzájem podporují.

V Čechách během posledních let vzniklo asi 10 gospelových skupin, které se věnují hlavně současnému (contemporary) gospelu, tj. zejména nové tvorbě přicházející z USA a ze severu Evropy. Skupiny vznikají nejvíce na půdě charismatických církví nebo skupin, většinou mají doprovodnou kapelu a pořádají víkendové workshopy.

Jehošua, hebrejská podoba jména Jozue, má aramejskou podobu Jošua, česky Ježíš. Před lety mi kantor synagogy v Brně ukazoval práci, kterou obdržel od jednoho horlivého křesťana z Ostravy: "Proč Izraelité nepřijali proroka Jehošuu?" Říkal mi, že to vůbec nechápe, vždyť Jehošua (Jozue) je po Mojžíšovi nejuznávanější prorok. Tož, i k takovým nedorozuměním dochází.

Marek Šlechta

It´s me, oh, Lord

13. listopadu 2008 v 21:08 | Marek Šlechta
aneb
přetržení pupeční šňůry

Některé spirituály rychle a příjemně zdomácní a přirostou k srdci. To jsem já, ó, Pane, kdo tady stojí a obrací se k Tobě. Přestože mám rád svou maminku a tatínka, vážím si svého kněze i duchovního rádce, nejsou to teď oni, kdo by stáli před Tebou, ale já sám (sama). A Ty mě vidíš takového (takovou), jaký/á jsem. Oni jsou můj život, rodina, přátelé, mám je rád, ale teď předstupuji před Tebe jenom já za sebe.

Tuto píseň se rychle učí i lidé, kteří ji slyší poprvé. Půvabná a snadná melodie i zřetelný text povzbuzující ke zdůraznění sama sebe, ale ne před lidmi nýbrž tváří v tvář před Pána Boha. To je něco, co každého povzbudí - pojď zpívat s námi, i když zpíváme společně, jsi to ty, kdo se otvírá a podává ruku vzhůru sám za sebe.

Anebo je píseň upozorněním, kdo je pro mě důležitý? Moji rodiče a sourozenci v první řadě. Dále se ale zmiňuje o knězi a duchovním vůdci. Tito lidé kolem každého jsou bohatým citovým i duševním a duchovním zázemím podporujícím zdravý vývoj osobnosti. Je to vlastně skupina lidí, která se v přirozeném prostředí stará, aby se dítě zdárně vyvíjelo, využívalo svoje schopnosti. Učí se nutné dovednosti od rozličně obdarovaných jedinců, kteří jsou ve vztahu k němu autoritami - každý v jiném ohledu.

A přesto tento spirituál jakoby odhazoval uvedené závislosti jako slupky postupně: nejprve rodiče, pak sourozence, dál kněze a nakonec svého duchovního vůdce. Takové odloučení není bez bolesti, každé přetržení pupeční šňůry bolí. A tak píseň svou ladnou melodií a nenápadně jednoduchým textem pomáhá vyslovit krutou, ale nutnou pravdu, že do života nebo chcete-li, před Boha, se s plnou zodpovědností a plným nasazením postavím až tehdy, když před ním stojím bez závislostí na těchto pro mě vzácných blízkých.

Připomíná mi to příběh Josefa a jeho bratří, který mistrně fabuluje Thomas Mann v románu Josef a bratří jeho, kde Jákob v duchu prožívá Abrahamův příběh obětování syna Izáka jen s tím rozdílem, že Jákob není schopen zřeknout se svého milovaného syna a v této zkoušce selže. Důsledkem pak je uvržení Josefa do jámy (cisterny), prodání do otroctví vlastními bratry a jeho život jakkoli pestrý, ale neobvykle náročný v Egyptě. Jakoby nám autor naznačoval, že v určitém okamžiku je nutné se svým způsobem zřeknout svých blízkých, obětovat svůj vztah, abychom mohli přijmout vyšší zodpovědnost.

Přiznám se ale, že většinou, když zpívám tuto píseň, pomáhá mi uvědomovat si moje blízké a přátele a mám radost z toho, že je mám a že mohu děkovat Bohu i jim za vše, čím mě obohacují.

Marek Šlechta

I know it was the blood for me

13. listopadu 2008 v 21:03 | Marek Šlechta
aneb
Vítězství není vítězství a prohra není prohra

Vždy to chvíli trvá, než člověk přijde na hlavní "téma", "ideu", poslání nebo řekněme "jiskru" určité písně. Chceme pochopit jádro zvěsti, interpretovat skladbu co nejlépe, vystihnout její podstatu, kterou obsahuje svou melodií, textem, frázováním, akordy, aby všechny uvedené i neuvedené vlastnosti vypovídaly její poselství. Je vzrušující tento obsah hledat, nalézat a pak jej uvádět do života. Patří to k nejnádhernějším a nejtvořivějším momentům v práci hudebníka. A tak to bylo i s písní "I know it was the blood for me" (Vím, že to byla krev prolitá za mne).

Úděsně překvapivé poznání, přiznání vlastní bezmocnosti, esenciální dřeň vyznání víry v Ježíše Krista a jeho spásnou oběť za všechny, a taky a především za mě. Já sám přiznávám, že za mě taky, protože se cítím nehodný. Cítím se osvobozen, když přiznám svou nemohoucnost.

Něco za něco. To je skryté motto všech reklam, zejména těch, které nabízejí cosi "zadarmo." Jsou krásné až na to, že lživé, stejně jako všechny recepty na rychlý zisk a snadný a příjemný život bez starostí. Krev, která byla prolita za mne, ale nic nechce.

"Právě ten den, kdy jsem se v životě ztratil, Ježíš zemřel na kříži. A já vím, že jeho krev byla prolita za mě." Neznámý spirituál, jehož melodie je prostá, rytmus nevýrazný. Mahalia Jackson jej zpívá úchvatně. Na U-Tube je několik kázání na toto téma. Jak se s ním vyrovnat? Propadám se do katarze, dojímá mě k slzám. Proniká mnou, ovívá jak vlahý vánek o parné noci.

Někde v Indonésii se nabízí atrakce, kde můžete vidět skutečné ukřižování. Jsou to lidé, kteří věří, že utrpením se přiblíží Pánu Bohu. Dokonce máte možnost i tuto popravu pod vedením zkušených lektorů prožít. Opravdu vám probodnou ruce, možná i nohy. Zůstanou vám jizvy. Ale to není krev prolitá za nikoho z nás. To je masochismus.

Proces se soudkyní Brožovou, která odsoudila Miladu Horákovou. Nabízí se otázka, jaký má vůbec význam stíhat tak starou a nemocnou ženu, která dožívá svoje léta? Jaká byla máma, manželka, babička atd.? Jaká byla kolegyně? Zemřeli nevinní lidé, kteří se znelíbili státní moci. Byla prolita nevinná krev. Obtěžuje nás, že se nemohou bránit, nikdo se jich nezastane. To naše paměť nás provokuje, protože tady není něco v pořádku. A zase ta krev - volá na nás, připomíná, oživuje svědomí a probouzí zodpovědnost.

Křesťanství učí, že vítězství není vítězství a prohra není prohra. Vyhrál ten, který zemřel krutou popravou na počátku svého aktivního věku. Ztratil úplně vše, zemřel bez přátel, bez rodiny, opuštěný, v bolestech a ponížení. Totální absurdita. Z hlediska pragmatického výsledek série špatných rozhodnutí. Ve spirituálu se zpívá, že krvácel, trpěl a zemřel. Ale refrén opakuje, že to byla krev prolitá za mě.

Sedím u starého harmonia na vysočině, vítr kýve větvemi borovic, děti si hrají. A já se snažím, aby harmonie k této krásné, prosté melodii, nebyly příliš zdobné, abych neznehodnotil jasnou zprávu o podané Boží ruce umělou nádherou módní aranže. Jak dosáhnout působivého a pravdivého sdělení, aby zasáhlo srdce zpěváka i posluchače?

Marek Šlechta

Gospel v Praze a Londýně

13. listopadu 2008 v 20:59 | Marek Šlechta
aneb
Setkání s Andreou Encinas, vedoucí londýnské asociace British gospel arts

Andrea Encinas je spoluzakladatelkou sboru London Community Gospel Choir (Londýnský komunitní gospelový sbor) s 26-ti letou tradicí. 18. a 19. října 2008 měla v centru Prahy víkendový Gospelový workshop. Protože jsem s ní měl domluvenou schůzku bezprostředně po výuce, viděl jsem závěrečné opakování několika spirituálů a gospelů, které za ty dva dny secvičili. Mělo to odpich, uvolněnost i jistotu při své jednoduchosti, dobrý výsledek po dvou dnech tréninku se skupinkou lidí, kteří se předtím neznali, 14 dívek a žen, 1 mužský hlas, jak už to při takových příležitostech bývá. V restauraci jsme pak srovnávali české prostředí versus britská a evropská gospelová scéna:

Na tuhle schůzku jsem se těšil, protože mě zajímá prostředí londýnských gospelů, hudební a náboženský pohyb v tomto multikulturní demokratické metropoli tradičně ovlivňované tradicí africkou, asijskou i americkou v porovnání s Prahou, která se otevřela kulturním, hudebním i jiným vlivům novodobě až v roce 1990, tudíž naše zkušenost je vlastně v zárodku.

Např. na Slovensku se označuje pojmem Gospel jakákoliv křesťanská hudba od spirituálu přes tradiční písně, současný Gospel, chvály, křesťanský hard rok, metal, mládežnické písně, prostě cokoliv s křesťanskou duchovní tématikou. V Čechách oproti tomu rozdělujeme tradiční afro-americké spirituály (Negro Spirituals) a Contemporary Gospel (současný gospel), pocházející z USA, severských zemí, dochází k vytváření podhoubí tohoto žánru, kde v průběhu asi deseti let vzniklo a dnes působí cca 10 skupin. Dělají koncerty a workshopy. V západní Evropě, když se řekne Gospel, míní se tím všechno od spirituálu, tradičního gospelu (Mahalia Jackson, Paul Robeson) až po Contemporary Gospel. Ale už sem nepatří moderní křesťanská hudba typu folk, country, metal, hard rock, pop, hip hop apod. Na pomezí (trochu ano a trochu ne) zůstávají chvály (worship). A toto pojetí je asi v západní kultuře nejrozšířenější.

Londýnská asociace British gospel arts pořádá kurzy pro lektory, kteří pak učí gospely na školách a kurzech po Anglii. Někteří pak vyučuji v Itálii, v severní i ostatní Evropě, takže např. některé známé gospelové sbory vznikly právě po workshopech pořádaných londýnskou asociací.

Jak funguje Geshem? Vysvětluji Andree, proč jsme zaměřeni na tradiční spirituály, že zpíváme v angličtině, v aranžích amerických autorů nebo vlastních. Vyjadřuje zajímavý názor, že bychom pro své prostředí i pro zahraničí byli zajímavější, kdybychom zpívali vlastní tvorbu, to znamená vyjadřovali svou vlastní zkušenost současným gospelem, ať už v češtině nebo angličtině. Že vlastně tím, jak zpíváme tradiční písně, pouze oživujeme něco dávného, byť krásného a dobrého. My ovšem máme své důvody: Zejména chceme zdůraznit, že spirituál je píseň výhradně duchovní, která vyjadřuje postoje věřícího v jeho prosté důstojnosti. To ovšem sekulární prostředí vnímá jako nežádoucí projev méněcenného člověka. Po 40-ti letech komunistické propagandy je fakticky každý věřící považován většinou populace za podřadného. Proto když zpíváme v refrénech "Jdeme do nebe" nebo "Dej mi Ježíše" apod., lidé by si klepali na čelo, kdyby slyšeli tato slova česky! Ale skryti za původní znění textu - kdo chce, rozumí, kdo nechce, ocení alespoň krásu hudby a - kdoví: třeba někdy porozumí. O to více zdůrazňujeme při svém vystoupení projev celým tělem, duší i srdcem. Aby posluchači vnímali i to, co cítíme, aniž by rozuměli jednotlivým slovům.

Dalším důvodem naší silné náklonnosti ke spirituálům je, že objevujeme stále nové neznámé tradiční písně. Chceme, aby zněly ve své důstojnosti a kráse i síle i v dnešní době. Přitom usilujeme, aby autentičnost našeho provedení jim dala aktuálnost a živost současného gospelu. Proto tedy tento, z určitého pohledu konzervativní, přístup.

Podaří se vytvořit pomocí internetu virtuální komunitu, která by monitorovala gospelové dění v Anglii a v Evropě? Aby o sobě věděly skupiny, soubory i sólisté věnující se spirituálům a tradičním nebo současným gospelům, mohly se od sebe učit, pořádat společné festivaly, koncerty, kurzy apod.? Vždyť gospel je živé dědictví, etický fenomén kultivující zpěváky a posluchače. Vede ke společnému a sdílenému vnímání osudu jedné lidské bytosti, současně podporuje morální hodnoty, vede člověka k empatii, obrací k víře v Pána Boha. Uvidíme, třeba webové stránky www.spiritualy.cz Davida Zirhuta mapující spirituály v Čechách budou pro Andreu Encinas inspirací…

Marek Šlechta

Go down, Moses

13. listopadu 2008 v 20:55 | Marek Šlechta
aneb
Svoboda sladká i bolavá

Běž dolů, Mojžíši, do země, která zotročuje tvůj lid. My nevíme, co je otroctví. Snad z doslechu. Jeden můj známý navštívil na delší čas Jižní Ameriku. V oblasti měděných dolů se setkal s mladými žebračkami obklopenými dětmi. Byly to vdovy po havířích, kteří pracovali v krutých podmínkách od svých čtrnácti let. Dožívali se věku 24 až 26 let. Zanechávají po sobě žebrající ženy s malými dětmi.

Jinde v Jižní Americe jsou dětské gangy, které občas nechá vláda na ulici speciálními jednotkami postřílet. To sice není otroctví, jen projev obrovské bídy společnosti, na kterou se ale váže otroctví drog a prostituce. Běž dolů, Mojžíši.

Národ a jeho spodní pudy projevující se v masové odpovědi na reality show, která vydělávají velké peníze na negaci myšlenky, potírání tvořivosti a podpoře vulgarity. To není zotročení Izraelitů v Egyptě. To je dobrovolně vložený krk a zápěstí do rezavých pout s pozlacenými řetězy. Běž dolů, Mojžíši.

Svoboda bolí, svoboda tíží, svoboda mi dělá starost, je nudná, únavná, svoboda znamená neznámý prostor, svoboda znamená, že někdy nevím, kam dojdu, svoboda znamená, že se musím rozhodnout a nést za to následky.

Svoboda je ale sladká, znamená, že můžu myslet a říkat, co chci, že se mohu stýkat s kým chci, že můžu říct ne, když mi něco vadí a že se můžu zastavit a poslouchat, jak zpívá pták, jak dlouho chci a jak dlouho ten pták chce. Svoboda znamená, že mám takový volný pocit v prsou, že mě nic netíží. Svoboda znamená, že se dobře dýchá a že lidi k sobě mají úctu a váží si jeden druhého.

Svoboda je, když spravedlnost má šanci se prosadit i přes nepřízeň osudu a nadvládu mocných. Go down, Moses, běž dolů, Mojžíši a řekni faraonovi, že chceš se svým lidem jít pryč, ať vás nechá.

Běž dolů, sestup do Egypta, máš jít za tím, který vás utlačuje. Přemluvit vládce světové říše, v očích lidí nezpochybnitelného mocnáře, ovlivnit jeho vůli. Běž dolů a zvedni hlavu vzhůru. Jsi sám. Jen s Aronem. Anebo ti přece jen ještě někdo pomáhá? Opravdu věříš, že se ti podaří zlomit vůli zbožňovaného vladaře postaveného na roveň slunci?

Veřejné mínění, publicita, medializace, manipulace s masami, reklama.

Kde se bere ta odvaha, síla vzepřít se mocnáři světa? Kde se u pastýře bere to sebevědomí, ta drzost, touha pomoci vlastnímu lidu a vzbouřit se říši, která mocně vládne okolním krajinám?

Otrok cítí něco víc, když zpívá:"Nech můj národ jít". Mnohokrát zpracovaný námět spisovateli, filosofy, hudebníky, malíři, básníky. Námět, který ožívá v hlavních světových náboženstvích, téma prastaré jako kultura. Legendární a bájný Mojžíš, z vody vytažený, Moše, Moses, běž dolů.

Marek Šlechta

Give me Jesus

13. listopadu 2008 v 20:50 | Marek Šlechta
aneb
Pro koho je tohle sólo?

Mateřská láska, která všemu rozumí, přijímá dítě takové, jaké je, překonává veškeré bariéry, chápající, slitovná. Představuji si matku v její osamocenosti i starostlivosti o rodinu, děti, vnoučata. Ve věku malých dětí, plno povinností přes den i noc. Později ve věku dětí dospívajících, nesnadné výchovy, radosti, ale i stále větší starosti. Pak věk dospělých dětí, kteří už řeší svůj život samy. Stáří, otázky po smyslu všeho.

A tahle máma, věřící žena, která přijala svého spasitele celým srdcem, chce něco říct svému synovi, své dceři. Je to chvíle zastavení, kdy si dva lidi povídají, protože se mají rádi a chtějí být spolu. Máma a její velké, životem zkoušené dítě: "Víš, jediné, na čem záleží, je, že věřím v Pána Boha." "Dej mi Ježíše."

Kdybys měl celý svět, jediné, co mi zbývá, je Pán Bůh.

A tahle slova jsem slyšel, pokračuje píseň, když jsem v noci nemohl spát, když jsem přemýšlel o posledních věcech, když jsem umíral. Když jsem procházel životní zkouškou, když jsem byl nemocný, na dně.

Jozue porazil Jericho, Mojžíš vedl Izraelity z Egypta, proroci kázali Boží zákon. Hlas mé mámy my zní v uších, když se ztišila a říká: On za mě zemřel, za moji babičku i dědu, mé rodiče, moje děti, vnoučata i jejich děti, mé sestry, bratry, celou velkou rodinu, lidi milující, bloudící, drsné, hloupé, bohaté, žebráky, šťastné í méně šťastné, úspěšné i zkrachovalé, bydlící i bezdomovce.

Jak se s tím vyrovná sólista? Spirituál je prožitá zkušenost. Je možné jej přednést nádherně, na vysoké pěvecké úrovni i s působivými efekty, ale to vše není nic ve srovnání s přednesem zpěváka, který prožil to, co zpívá.

V celosvětové diskusi o postavení ženy ve společnosti, kde hlavní slovo má muž, jehož statut je symbolem úspěchu, dobře vykonané práce, zisku i budování společnosti. Ale i ten nejslavnější muž měl svou mámu, která ho kojila a vyměňovala mu plínky, chovala, když byl v úzkých a přehlížela jeho nevhodné pubertální výstřelky. A tahle máma nikdy nestála na stupni vítězů, nikdy nedostala Nobelovu cenu míru, nikdy se jí netleskalo a nepsalo se v novinách o jejím úspěchu.

Bobby McFerrin, vokální kouzelník, známý svým hitem "Don´t worry, be happy" zpívá 23. žalm (Hospodin je můj pastýř…). V jeho podání je zde Pán v ženském rodě.

Spirituál Kvintet zpívá píseň s názvem Žízeň. Jménu Jesus je sice foneticky velmi blízko, nicméně ze spirituálu se tak stal protest song, byť krásný.

A tak zbývá otázka, kdo má spirituál "Give me Jesus" zpívat tak, aby jeho obsah byl procítěn opravdovou zkušeností. Z toho důvodu mám rád starší zpěváky, zjizvené životem. Takové, kteří mají už trochu obhroublý hlas, poznamenaný zklamáním, nemocí nebo těžkou prací. Čím je zpěvák starší, tím méně mu záleží na tom, jak vypadá. Je roztomilé sledovat, když se učíme nové sólo a zkouší je různí zpěváci, zjišťujeme, komu nejlépe "padne." Většinou mladší mají čistý hlas, ale tak trochu se stydí, mají trému, necítí se v textu úplně doma, upínají se na melodii, záleží jim hlavně na "čistotě" intonace. Starší zpěvák už ví, že nemá co ztratit. Kašle na image, pustí se do toho a i přes falešné tóny se prodírá k podstatě. "Dej mi Ježíše", to je jediné, na čem záleží. Ještě štěstí, že ve sboru se můžeme učit jeden od druhého.

Marek Šlechta

Gimme that old time religion

13. listopadu 2008 v 20:46 | Marek Šlechta
aneb
Je víra součásti paměti společnosti?

Zprofanovaná píseň, známá v Čechách nejvíce v podobě "Je to ta stará víra", které se blíží překlad" "Neberte nám starou víru"z filmu popisujícího proces mezi evolucionisty a fundamentalistickými kreacionisty, tudíž označujícího víru jako cosi zpátečnického.

Současně je známá novější verze "Bůh je záštita má", která sice není překladem původního textu, působí ale nejživotněji. Je docela obtížné dnes přednést tuto píseň tak, aby nevznikla laciná odrhovačka.

Old time religion - víra starých časů.

Dej mi tu víru starých časů, je pro mě dost dobrá. Byla dobrá pro hebrejské děti, je dost dobrá i pro mě. Jednoduché přiznání, že nechci nic víc, než měli moji předchůdci. Skromné, ale hrdé. Víru nelze koupit. Je to dar vnímaný a oceněný tím, kdo jej obdržel. Umožňuje podívat se na sebe, život kolem, své přátele, rodinu atd. pod jiným zorným úhlem. Vystoupit z pohledu komerčního, pragmatického, konzumního, zpravodajského a pokusit se najít pohled porozumění, soucitu, smíření.

Jak to přijde, že člověk má víru jako měli prorok Mojžíš, praotec Jákob, král David, Ježíšova matka Marie a další. Volné verze spirituálu odkazují na tyto starozákonní i novozákonní postavy. Přiznáním se ke starodávné víře se stáváme jejich příbuznými. Je fantastické být čímsi tajemným spojen s lidmi, kteří žili před dvěma, třemi, pěti tisíciletími. Dává to zvláštní nový význam mé existenci.

Muzeum diaspory v Tel Avivu mapuje historii Izraelitů z pohledu jejich rozptýlení po světě. Jsou zde popsány jejich větve ve východní i západní Evropě, v Africe, Asii atd., jejich kulturní i jiné zvláštnosti. A jsou zde genealogické stromy některých rodů a mapují předky přes několik století právě tím způsobem, jaký používá Bible při soupisu rodokmenů.

V Izraeli na mě zapůsobily dvě vlastnosti tohoto národa: paměť a otevřenost. Jsou součástí chování lidí, kultury, života. Když jsem v kibucu řekl, že jsem z tehdejšího Československa, dokonce i mladý kluk, kterého zajímal hlavně Eric Clapton a "hezký holky", věděl, že v roce 1947 Československá vláda poslala do Izraele zbraně, aby si mladý stát mohl vybojovat svou existenci. V Kibucu Kefar Masaryk je v jednom z protibombových krytů největší sbírka knih od Tomáše Gurrigue Masaryka. Jsou v češtině i světových jazycích. Knihovna současně slouží i jako společenská místnost, kde si původní Čechoslováci, kteří kdysi spoluzakládali tuto osadu, připomínají významná výročí, včetně narozenin TGM.

"Dej mi tu víru starých časů." Paměť je zvláštní lidská vlastnost, která umožňuje poučení, moudrost. V Izraeli se stává moudrostí věků, která je žel vykoupena životy nevinných lidí. Svědčí o tom muzea ghett a holocaustu po celém světě. Za mnohé lze zmínit Muzeum holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě. Paměť. Dej mi tu starodávnou víru. V Muzeu dětí zde jsou v nepřetržitém sledu čtena jména dětí, která zahynula při povstání Varšavského ghetta. Viděl jsem dvě dámy, které se při vstupu do této části rozplakaly a dovnitř už nešly. Zážitek, který otřese každým.

Existuje jedna fotografie z 2. světové války, která obletěla celý svět. Viděl jsem ji v Jeruzalémském Jad Vašem, v Muzeu holocaustu v Nahariya a v Muzeu ghetta ve Varšavě. V nadživotní velikosti je na ní stařec s modlitebními řemínky a proti němu mladý voják, který se mu vysmívá. Je to obraz kulturně vyspělé Evropy 20. století? Spirituál zpívá: "Dej mi tu starodávnou víru otců a matek, proroků, králů, lidí usilujících o smysl svého života, o dobro a lásku k bližním."

Marek Šlechta

Další články


Kam dál